Navzdory času - Trest

8. Kapitola
Těch několik dní, které musel Draco strávit na ošetřovně, byla i přes všechnu péči a návštěvy přátel neskutečná nuda a probděné noci střídaly jedna druhou. Spánek se nedostavoval jednak kvůli bolesti obou dolních končetin, jejichž zlomeniny sice madame Pomfreyová napravila, ale bolesti jen tak zbavit nedalo. Ale hlavní důvodem jeho nespavosti byla skutečnost daleko závažnější, ale zato zajímavější. Nekonečné hodiny, pohroužen do tmy noci, přemítal o své situaci tady v minulosti, o sobě a o Pansy, o Pobertech. Až neuvěřitelně ho naplňoval pocit vlastní důležitosti v téhle době, kde vlastně vůbec neměl co dělat. Bylo to zvláštní, ale jaksi tu časovou smyčku pokládal za normální běh života a už ho ta představa, že tu uvízne na vždy, neděsila tolik jako předtím. I když se s tím pořád nehodlal vyrovnat, rozhodl se, že si život tady náležitě užije.
V pátek odpoledne, už byla madame Pomfreyová po sáhodlouhém přemlouvání rozhodnuta ho pustit z klidného prostředí ošetřovny. Amanda měla svolení odejít už před dvěma dny, což působilo Dracovi ještě větší muka nudy, než předtím. Nevedl s ní sice příliš duchaplnou a častou konverzaci, ale už to pomyšlení, že tam na pečlivě ustlaných postelích neleží sám, mu pomáhala překonávat pocity osamění. Ale očekávaný pátek nadešel a Draco by byl vyběhl z té příliš vydezinfikované místnosti, kdyby neměl obě nohy ještě ani ne před týdnem zpřelámané. Musel chodit pomalu, což ho v jeho značně uspěchané a temperamentní osobnosti dost omezovalo, ale za nějakou chvíli si na to zvykl.
Když se konečně pln vnitřního uspokojení dostal kolem šestí do Velké síně na večeři, neshledal pro příležitost jeho vítězství nad úrazem nic vhodnějšího, než se pořádně nacpat.
„Prosím tě Draco, přestaň to do sebe házet, nic pro nás nezbude,“ káral ho James pobaveně, ale měl z Dracova uzdravení radost. „Mimochodem, máš dneska ten trest u McGonagallky,“ podotkl jakoby mimochodem a Draco se rázem zakuckal, takže ho musel Petr několikrát pořádně uhodit do zad.
„Co?“ zachroptěl, když se mu konečně uvolnilo hrdlo.
„No máš ten trest, v osm, nebo tak nějak. Elizabeth mi to říkala dneska po lektvarech –“ Draco si nemohl nevšimnout, jako Sirius při zmínce o Elizabeth zpozorněl, přestože se to pokoušel zakrýt „– Jsem zvědavý, co si pro vás přichystá.“
„Já bych radši zvědavý nebyl,“ pronesl Draco znechuceně. „Určitě budeme leštit poháry v Pamětní síni. To je strašná nuda, nejhorší je ten pohár z patnáctého století, který má snad tři a půl stopy,“ pokračoval Malfoy ledabyle.
„Cože?“ vyhrkli Sirius a James současně. Draco se zakuckal znovu.
„Jak to víš?“ podivil se Remus a vyslovil tak otázku všech čtyřech Pobertů.
„T-tohle tedy ř-říkala Mandy na ošetřovně. Jenom cituji její slova,“ snažil se z toho Draco vykroutit.
„Co ta o tom ví?“ odfrkl si James. „Jsem rád, že ten trest dostala taky. Obvykle se za fauly ve famfrpálu tresty neudělují, ale s tím Camrálem to od ní byl ale podraz.“
„Jo, to byl, ale už to neřeš. Taky si to odnesla,“ snažil se ho uklidnit Draco vděčný za změnu tématu. „Vyhráli jsme a navíc ještě dostala tím potloukem od Elizbateh.“
„Jo, Elizabeth ten trest nemusela mít, jenom srovnávala účty,“ pokračoval James značně rozlíceně.
„Já bych ho taky neměl, kdybys –“ Draco se zarazil, protože James, sedící naproti němu divoce zavrtěl hlavou, čímž jasně naznačoval, aby Draco držel jazyk za zuby. Draco měl sto chutí pokračovat, protože byl za tohle na Jamese dost naštvaný, ale bylo mu jasné, že by Pottera vyrazili, což rozhodně nechtěl. Sám se ještě divil tomu, že on tu ještě pořád je. Jenom doufal, že se to nedozvěděl Brumbál, což byla ovšem tak málo pravděpodobné, že s tím téměř vůbec nepočítal. „Kdybys mě nevzal do týmu,“ doplnil klidně a James se usmál.
„Nemyslíš, že je ubohý obviňovat z toho Jamese?“ nadhodil Sirius.
„To byl vtip,“ odbyl ho Draco a zvedl se. „Musím si ještě sehnat poznámky z hodin, tak se mějte,“ prohodil a zpomaleně odcházel.
Dobelhal se do společenské místnosti, kde nenašel nikoho vhodnějšího k opsaní učební látky, než Lily Evansovou. Seděla u kruhového stolku uprostřed místnosti po budku Elizabeth a Miriam a něco zuřivě škrábala do pergamenu.
„Zdravím,“ upoutal na sebe pozornost a sedl si na volné místo ke stolku. Lily popuzeně pozvedla pohled od zažloutlého povrchu svého domácího úkolu, ale když si všimla, kdo ji otravuje, usmála se.
„Ahoj Draco,“ pozdravila ho přívětivě a on jí potěšený pohled oplatil, i když v něm bylo cosi malfoyovsky namyšleného.
„Čau Draco, tak už tě Pomfryová pustila? To jsem ráda,“ pokračovala na místo Lily Elizabeth, která jen tak nečinně seděla na pohovce vedle.
„Jo, stálo to plno přemlouvání,“ přisvědčil Draco.
„Vyřídil ti James, že máme dneska ten trest?“
„Bohužel, McGonagallová nás nechá určitě něco opisovat nebo leštit,“ pronesl znalecky a se zamyšleným výrazem a lehkým koketním úsměvem si založil ruce na prsou.
„A proč jsi vůbec přišel?“ navázala Lily, aniž by se na Malfoye podívala. „Oslňovat nás svým bělostným chrupem, nebo házet očka po Elizabeth? Zpočátku jsem si myslela, že ti jde o něco více… řekněme… duchaplnějšího,“ dokončila jedovatě, ale z barvy jejího hlasy byla jasně cítit pobavenost.
„Tak to se velmi omlouvám, když ti připadá můj obvyklý výraz jako vyzývavý –“
„Ty se takhle obvykle netváříš,“ přerušila ho Lily, ale stále se na něho nedívala.
„Aha, ty to jistě budeš vědět lépe, než já.“
„Pozoruju tě při hodinách,“ snažila se ho odbýt, ale neuvědomila si ve chvíli slovní přebiky, že jí cosi uklouzlo.
„Ahá,“ pronesl Draco vítězoslavně a v očích se mu zablýsklo. „Tak když je to teda takhle, to určitě znáš můj výraz lépe než –“
„Elizabeth se na tebe dívala taky,“ snažila se z ponižující situace Lily dostat.
„Lily,“ okřikla ji Elizabeth šokovaně.
„Na tom nesejde,“ pokračoval Draco. „Můj výraz ve tváři v této situaci nehraje žádnou roli. Přišel jsem z jiného důvodu – chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mi nepůjčila tvé poznámky z hodin tohoto týdne na opsání. Nerad bych u zkoušek doplatil na nedostatečnou připravenost. Rozhodl jsem se totiž držet tvého excelentního příkladu,“ vychrlil na Lily, která ho v tuto chvíli již pozorně poslouchala.
„Fajn, ale jenom proto, že jsi to ty,“ řekla a to poslední slovo pořádně zvýraznila. V okamžiku byla na nohou a vyběhla schody nahoru do ložnice.
„Jak jsi to dokázal?“ obdivovala se mu Liz.
„Co?“ nechápal.
„Svoje poznámky nikdy nikomu nepůjčuje,“ uvedla to blondýnka na pravou míru.
„To chce trochu šarmu,“ odvětil Draco a už zase mu v hlase zazníval podtón koketnosti. Elizabeth se rozesmála a trvalo několik sekund, než se dokázala uklidnit. Zavládlo rozpačité ticho, přerušované jen hrubým škrábáním tužky, kterou Miriam cosi črtala do svého pergamenu, jež měla podložený tuhou deskou skicáku.
„Vlastně jsem vás ještě nepředstavila,“ uvědomila si Elizabeth rozpačitě a Draco i Miriam zvedli oči. „Draco, tohle je Miriam Stapletonová, Amy, Draco Martons.“
„Ahoj,“ usmál se Draco na Miriam a podal jí ruku. Amy pustila tužku a chtěla mu jí potřást, když si uvědomila, že má dlaň celou od uhlu a tuhy tužky. Bez rozmyslu si otřela ruku o bílou blůzu, kterou měla na sobě, čímž na ní udělala dlouhou tmavou šmouhu. Bylo jí to však očividně úplně jedno, rozpačitě se na Draca při doteku jejich dlaní usmála a Draco úsměv opětoval. Měla zvláštní pohled; i přes brýle, které měla posazené na nose, si Draco stačil v jediném kratičkém okamžiku setkání jejich pohledů všimnout, že je má temně modré.
Malfoy pustil její ruku a zabořil se zpět do křesla, odkud před chvílí vstal. V tu chvíli se ze shora přihnala Lily s několika ruličkami pergamenu v náručí.
„Tady,“ oznámila a vysypala mu všechny svitky do klína. „Do zítra to chci vrátit,“ dodala a znovu se usadila na zem k rozepsanému úkolu.
„Jasně, díky moc, Lily,“ řekl vděčně a zvedl se. „My se ještě uvidíme, Elizabeth,“ mrkl na Liz. „Amy, měj se,“ usmál se na Miriam a celou cestu ze společenské místnosti nahoru do ložnice s vnitřním pobavením přemítal, proč ho napadlo nazvat Miriam tak důvěrně. Na posledním schodě vedoucím nahoru jenom zatřepal hlavou a poťouchle se usmál, ale dál už se tvářil zase normálně a soustředil se jenom na to, aby neupustil pergameny.
Po chvíli přepisování v prázdné ložnici už ho solidně bolela ruka, což připisoval týdennímu nicnedělání. Nicméně už se blížila osmá hodina a on si řekl, že by měl radši zamířit k McGonagallový, protože jeho tempem by taky mohl přijít pozdě, což by rozhodně nebylo žádoucí.
Draco se pomalu sunul liduprázdnými chodbami, přičemž hned za jedním chrličem narazil na Mandy, která se zřejmě také ubírala s hlavou svěšenou vstříc trestu. Společně zaklepali na těžké dveře profesorčina kabinetu.
„Dále,“ ozvalo se stroze. Draco stiskl studenou kliku a otevřel dveře. Za mahagonovým a značně opotřebovaným stolem seděla profesorka MCgonagallová se stejným přísným výrazem jako obvykle. Elizabeth už také byla na místě a teď stála s rozpačitým výrazem vedle stolu.
Draco i Amanda slušně pozdravili a profesorka jim ani nenabídla místo v křeslech u stolu.
„Jak už jsem před chviličkou vykládala slečně Clarkové, váš trest bude spočívat v úklidu hradu. Máte za úkol vyleštit a vyčisti všechna brnění na hradě a to samozřejmě bez hůlek. Ty mi prosím nechte tady,“ poklepala dlouhým štíhlým prstem na desku katedry. Všichni tři bez nejmenší námitky uposlechli. „Budete na to mít dnešní noc, brnění je v Bradavicích přesně čtyřicet šest, což byste měli do rána stihnout. Dohlídne na vás duch Nebelvíru, sir Nickolas de Mimsy Porpington,“ pokračovala v monologu a provinilci jen tupě přikyvovali. „Pomůcky máte zde,“ řekla a lehce mávla hůlkou. V tu chvíli se u dveří objevily tři napěněné kbelíky se třemi hadry. „Můžete jít.“
Draco se pohnul jako první, už chtěl mít tu tíživou atmosféru profesorčiny přítomnosti za sebou. Vykročil směrem ke kýlům, ale McGonygallová si ho zavolala zpátky.
„Zůstaňte tady se mnou, pane Martonsi, ještě chvíli,“ oslovila ho. Malfoy se téměř roboticky otočil a snažil se zakrýt vyděšený výraz, který se mu uhnízdil ve tváři, tím svým typickým nadřazeným. Amanda a Elizabeth opustili místnost a profesorka se opět ujala slova.
„Je mi jasné, že bude pro vaše spolužáky velice překvapivé, proč jsem uložila trest i vám, ale vy, jelikož jste se mě na nic neptal, asi ten důvod dobře znáte.“
Draco téměř neznatelně přikývl.
„Chtěla jsem vás upozornit, že něco takového, jako je podvádění při famfrpálu nezákonnými kouzly se obvykle trestá bezpodmínečným vyloučením,“ pokračovala přísně, ale snažila se mluvit potichu. „Kdybyste byl… řekněme… obyčejný student, nic jiného, než vlak domů by vás nečekalo, ale profesor Brumbál mě obeznámil s problémem vás a slečny Parkinsonové, takže jsme z důvodů, které vám nemůžu prozradit, zvolili s ředitelem tento trest. Ráda bych ale, abyste si uvědomil vážnost vaší situace a příště raději upustil od nezákonného kouzlení a především –“ její hlas už nezněl tak klidně „– především od podvádění, pane Mal-foy-i.“ Jeho pravé jméno vyslovila pomalu a každou slabiku pečlivě odsekávala.
„Jistě, paní profesorko,“ slíbil jí bezmyšlenkovitě.
„Jděte,“ vyštěkla na něj, zatímco se otočila ke katedře.
Draco bleskurychle popadl svůj kbelík a hadr a tak, aby dělal co nejmenší rámus, který by mohl podnítit profesorčinu zuřivost, vyšel na chladnou chodbu. Kamenné stěny lehce ozařovalo oranžové světlo pochodní a opodál v jednom rameni chodby bylo zřetelně vidět siluety dvou dívek.
„Tak se do toho dáme, ne?“ vyzval je. Obě k němu přispěchaly, přičemž každá vrhala na tu druhou nasupené pohledy. „Děje se něco?“ zeptal se Draco.
„Ne,“ odsekla Elizabeth a neupřímně se na něj usmála.
„Fajn, takže bychom se asi měli rozdělit, co říkáte? Prostě si najděte nějaké brnění a vyčistěte ho. Až to budeme mít, tak to budeme mít,“ pokračoval Draco a snažil se ignorovat napjatou atmosféru, kterou vzájemná nesnášenlivost Elizabeth a Amandy vyvolala.
Draco ani nečekal na jejich souhlas a prostě se rozešel chodbou vpravo a za chvíli nechal obě dívky za sebou. Musel se ale zastavit, když zaslechl vzdálené hulákání.
„Ty jsi tady ta coura, přestaň se na něj laskavě lepit. Nejdřív mu málem vyrazíš mozek z hlavy a teď za ním dolejzáš!“
„Já, že jsme coura? Ty se laskavě zklidni, blondýno. Nevim, kdo tady dělá oči na Siriuse Blacka a přitom ho vlastně ani nechce. Ten chudák se určitě trápí.“
„Do toho se nepleť a vůbec, nech mě být!“
Cože? Draco tam stál naprosto omráčený a přemýšlel nad tím, že kdyby byl holka, musela by mu ze samých emocí snad puknout hlava.
Pokračoval v chůzi a hned za první zatáčkou narazil na ošuntěle vyhlížející brnění. Položil kbelík na zem a vyždímal nad ním hadr. Pustil se do čistění a hlavou se honilo, že tenhle večer bude nejspíš nekonečný.
„No to nám to hezky jde!“ vykřikl kdosi za Dracem a Malfoy se tak vylekal, že poskočil vpřed, čímž vrazil hlavou rovnou do rytířské zbroje, která byla ještě ke všemu už celá od mýdlové vody. Draco se zmateně otočil a ke své úlevě spatřil ducha s okružím kolem krku, na kterém seděla vratce upevněná hlava.
„Omlouvám se, jestli jsem vás polekal,“ pokračoval rytíř.
„Jo, malinko jste mě vyděsil,“ připustil Draco a myslel přitom na svůj silně zrychlený tep. Duch se zachechtal, ale znělo to, jako když někdo šlape na prázdnou plechovku a Draco pocítil silné nutkání si zacpat uši.
„Mám tady na vás dohlížet,“ oznámil Dracovi veledůležitě, ale Malfoyova odpověď, že to ví, ho zřejmě zklamala. „Tak já už vás nechám pracovat,“ poznamenal formálně a odplul.
Draca už začínala práce asi tak po sedmi brněních pěkně štvát. Bolelo ho snad celé tělo a prsty u rukou měl zkrabatělé samým namáčením do vody.
„Panebože,“ utrousil podrážděně, když za dalším rohem objevil novou změť kovu, kterou bylo potřeba vyčistit.
„Jak vidím, taky tě to asi nebaví, co?“
Draco se znovu polekal, ale už ne tolik jako prve. Především se mu už podařilo tvářit se normálně, a jakmile zjistil, že na něj mluví Elizabeth, byl už naprosto klidný.
„Ne, to teda nebaví,“ souhlasil a otočil se zpět k práci.
„Tak kolik jich máš na kontě?“ zeptala se a sklonila se k němu, aby mu pomohla.
„Sedm? Nevím.“
„Mám osm, takže ještě nám zbývá…“
„Hodně,“ doplnil ji Draco.
„Jo, pokud ta třetí vůbec něco dělá,“ zapochybovala Liz.
Draco přemítal, má-li se zmínit o tom, že zaslechl jejich hádku, ale nakonec tu možnost zavrhl, nechtěl dívku uvádět do rozpaků.
„Draco, můžu se tě na něco zeptat?“ otázala se, zatímco leštila plechové obludě levou nohu. Byla u Draca zoufale blízko a on velmi zřetelně cítil její vůni.
„Ptej se,“ vyzval ji a snažil se přesvědčit svůj mozek, aby myslel racionálně.
„Co se poslední dobrou děje se Siriusem?“ vyslovila svůj dotaz s roztomilou váhavostí.
Draca jakoby polili studenou vodou, najednou byl zase absolutně v realitě.
„C-co máš na mysli?“ vykoktal zmateně, i když docela jasně věděl.
„No, připadá mi, že na mě naštvaný a já nevím proč. Chová se tak chladně,“ vysvětlovala Elizabeth zkroušeným tónem.
„No,“ začal Draco, i když neměl ponětí, co vlastně řekne. „Sirius je poslední dobrou ve špatném rozpoložení a myslím si, že se stojí před dilematem, zda-li pokračovat ve svém záletnickém stylu života, nebo jestli to náhodou nemá změnit ve vlastní dobro,“ vychrlil na ni první, co ho napadlo a okamžitě si uvědomil, že je to vlastně pravda, kterou si v duchu nikdy neuvědomil.
„Takže jsem neudělala nic špatně?“ zeptala se rozechvěle.
„Ne a myslím si, že by ses tím neměl zabývat, protože… protože Sirius rozhodně není ten, o koho bys… měla stát,“ vyslovil se značnými potížemi a byl rád, že na chodbě vládlo šero, takže nemohla dívka spatřit jeho hořící tváře
„A o koho mám stát?“ vyjekla rozčileně.
O mě, dralo se Dracovi na jazyk, ale nakonec se emocím ubránil. Vstal a vzal si svůj kbelík.
„Půjdu k dalšímu brnění, nebo to nikdy nedoděláme,“ oznámil jí neutrálně a opustil ji. Hned za rohem se zastavil a měl sto chutí si nafackovat. Jak ji tam mohl takhle nechat? Ale zpátky už se nevrátil. Našel si jiné brnění a začal urychleně pracovat. Co se to s ním proboha dělo? Pansy, Elizabeth, Amanda, Pansy, Elizabeth, Amanda, Pansy, Elizabeth, Amanda, šrotovalo mu hlavě.
Najednou už mu ani nevadilo čistit brnění od letitého prachu a usilovně se snažil nemyslet na nic jiného, než na práci.
„Ale, ale, kdopak si tu hraje na uklízečku?“ pronesl někdo Dracovi za zády, ale tentokrát Malfoy nehnul ani brvou. S otráveným výrazem se napřímil a teprve pak se otočil. Stanul tváří v tvář Luciusi Malfoyovi.
„Přišel jsi otravovat?“ řekl Draco ledově bez sebemenšího náznaku strachu.
„Co ten nabroušený tón? Něco ti vadí, blonďáčku?“ pokračoval Lucius medovým hlasem a Draco už začínal ztrácet trpělivost.
„Pokud vím, máš vlasy stejné jako já, jen tak směšně dlouhé, ale to se asi Pansy líbí, co? Neplete ti z toho tvého ohonu náhodou copánky?“ Draco už se dostal do své obvyklé provokační nálady, kterou ještě za dob studií ve své době využíval na Harrym Potterovi.
„Ty,“ procedil Lucius Malfoy skrz zuby a jeho oči se zúžily do bojové pozice. „Přestaň si hrát na žárlivého manžílka. Nevím, co s takovým ubožákem jako jsi ty Pansy měla, ale myslím, že konečně dostala rozum a našla si někoho na úrovni.“
„Ona už tě pustila k vodě? To jsem rád, a kdo je ten na úrovni?“ pronesl Draco s výraznou ironií, ale Luciusovi chvíli trvalo, než mu to došlo. Jakmile si ale jeho mozek dal dva a dva dohromady a pochopil, co to vlastně Draco řekl, v jedné setině sekundy vytáhl hůlku a v příštím okamžiku už jí měl Draco na krku. Draco chtěl nepozorovaně vytáhnout vlastní hůlku, ale s bolestným zjištěním si uvědomil, že leží u McGonagallové na stole.
„Ještě slovo, ty ubožáku, a–“
„Co se to tu děje?“ Jejich milou konverzaci přerušil skoro bezhlavý Nick, který se vynořil z protější zdi.
„Výměna názorů,“ řekl Malfoy rozzuřeně, ale hůlku sklonil a s patřičnou namyšleností odkráčel.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se duch Draca, když Lucius zmizel.
„Ale nic, jenom provokoval,“ odsekl Draco naštvaně.
„To jsem viděl,“ řekl Nick pochybovačně, ale už se tím incidentem dál nezabýval. „Přišel jsem ti jenom říct, že už máte volno, všechna brnění jsou hotová. Hůlku dostaneš ráno při snídani.“
„Fajn. Mějte se,“ rozloučil se otráveně, nechal kbelík s vodou na místě a vydal se do společenské místnosti.
Heslo se k jeho osobnímu uspokojení nezměnilo a Buclatá dáma ho s obvyklým mlčením pustila dovnitř. Ve vyhřáté místnosti si Draco konečně uvědomil, jak je unavený a prokřehlý zimou. Bez rozmýšlení zamířil do ložnice, aby ho už nikdy neotravoval tupými žvásty. Bolavýma nohama s námahou vystoupl do patra a otevřel dveře ložnice.
„…Remusi, to je snad jedno, že jsi vlkodlak, ne? O to tady snad teď nej –“ James zbledl jako stěna a zakryl si ústa rukou.
„Ty jsi vážně pitomec, Jamesi,“ pronesl Remus téměř v slzách a vběhl do koupelny, kde za sebou prudce zabouchl dveře.